Blog
O nesnázích začátků
17.9.2011 První článek do prvního blogu - to je delikátní situace
První článek do prvního blogu - to je delikátní situace. Nemám rád tyhle okamžiky, kdy napadne v noci sníh a brzy za svítání je třeba vyrazit. Cestu tušíte, ale nevidíte. Pokud náhodou nejste v Krkonoších v nadmořské výšce nad 1000 metrů, kde Vás vedou směrové tyče. Musíte svou botou zkrátka bílebílou zasněženou plochu zneuctít a udělat do ní pár prvních brutálních šlápot. Děláte je s vědomím, že musíte jít dobře, všichni, co teď ještě spí a půjdou si za svým až za pár desítek minut, budou vědět, kudy jste se vydali. A riskujete obecný údiv nad tím, že tady bydlíte už 2 roky a ani neumíte trefit přes les na nádraží. Chodím zkrátka radši jako druhý, ještě lépe jako třetí. Mám rád děje ve svých průbězích a také, i když mnohem méně často, v koncích, ale začátky, ty rád nemám vůbec. A nejhorší je ta doba pár vteřin před tím, než se něco dá do pohybu. Když dva hráči ve středovém kruhu nervózně poskakují z nohy na nohu, smrkají do rukávů a čekají na hvizd píšťalky, který téměř vždy přijde s prodlením, protože rozhodčí bývají směšně důležití lidé. Ten moment, kdy vylezete na pódium, ukloníte se a Vaše klavíristka ještě přehrabává noty, protože je od Vás dostala těsně před výstupem úplně zpřeházené. Stojíte, civíte, oni civí na vás, tak se ukaž, umělče, co z Tebe vyleze. Z klavíru vyletí do ticha první akord, pravá ruka se rozběhne po klaviatuře nahoru, další akord, stroj se dává do pohybu, teď mám zpívat, něco leze, je to dobré, uf, už jsme v ději. Ještěže nejsem klavírista, to bych celý svůj umělecký život musel téměř vždy začínat do ticha, děsivá představa. Nebo když sedíte „na forhontu“ u mariáše a kolega, co ten večer neustále vyhrává, ohlásí nějakou velešílenou hru, protože má pocit, že pochopil skrytý zákon planetárních pohybů a že mu vyjde úplně všechno. Máte v ruce deset karet a musíte jednou z nich vklouznout do hry, moc si přejete to spoluhráči a sobě prvním „štouchem“ nepokazit. Hlavu vám válcuje vědomí, že třeba jen jedna z karet je správná a výnosem zbylých devíti rozmetáte vaši naději na alespoň čestnou prohru. Nebo když jsem měl kdysi na sklonku prvního rande své nynější ženě říct: „Uvidíme se ještě? Já bych rád.. Hodně rád.“ Nebo když se Vám na rodinné oslavě valí svíčková z talíře svou vůní až do zadního laloku a Vy napřímen, s rukama na stehnech a s angažovaným výrazem posloucháte pachatele přípitku, jak je skvělé, že………………sešli. Po smrtelně dlouhých deseti minutách, v nichž se zase naopak dozvíte, kdo a proč nedorazil, zakryjete ubrouskem na košili ukáplou slinu a pustíte se do ledové svíčkové. Zkrátka začátky do neznáma a začátky, které měly začít podstatně dřív, to není nic pro mě. Dokonce si v záchvatu alibismu říkám, že odtud pramení moje problémy s dochvilností. Prostě je dobré přijít až do děje a ne před ním a ještě spoluurčovat tím, že tam jste včas, jak ten děj bude vypadat. Trochu se povozit ve vleku událostí, neřídit, nepilotovat. Někdo řekne jistotář, jiný řekne srab, já říkám týmový hráč! (žádný „přizdisráč“, dodal by kamarád, co nejde pro drsnější slovo daleko). No ale je tu prozatím prázdná rubrika s označením BLOG, je třeba vykročit.
Pokud si nevíme rady s tím, jak něco bude nebo má být, je dobré sáhnout po dialektice a stanovit si, jak to nebude nebo být nemá. Co tedy můj blog NEBUDE? Nebude politickým válečným kolbištěm, čtenáře svého blogu nebudu ideově lámat a kroutit, nebudu psát v ideologickém zajetí svého vlastního přesvědčení. Říkám to proto, že mám k tomu sklony, čas od času mívám pocit, že mám tak správný názor, že ho není možné světu nesdělit a poté plamenně neobhajovat. Politika, to mě vždycky zajímalo, jak jsou mechanizmy moci důvtipné, neúprosné a zároveň tak zranitelné, když se můžou ze dne na den sesypat jak pověstný domeček z karet. Ale s tím nechci potenciálního čtenáře otravovat, to si budu říkat doma do skříně, vůbec tak nějak nerad otravuju lidi. Může se mi stát, že budu v textech tepat nešvary doby, já tuhle dobu mám tuze nerad a asi se někdy neudržím. Ale nikdy ji nebudu tepat se záměrem „politického obrábění mas“, jak to s nepokrytou drzostí dělají mnozí čeští novináři. To je tedy první imperativ zpěvákova blogu. Ten druhý zní: Ve svých textech nebudu pomlouvat a kritizovat svoje kolegy - pěvce, protože, znáte to, já na bráchu…, jsme zkrátka jedna rodina, musíme si pomáhat a tak dále… Abych zachoval alespoň zdání vyváženosti, budu je i minimálně chválit, to už ale bude muset být věc s velkým „V“. Možná i to mě dostane do problémů, protože specifickým rysem některých zástupců druhu „klasický pěvec“ je například i to, že se urazí nejen v případě, že je zavalen kritikou, ale i v případě, že ho někdo pochválit opomene. Že bych porušil druhé přikázání hned ve větě následující po jeho vytesání? Raději tedy upřesňuji, nebudu kritizovat své kolegy konkrétně a jmenovitě, ale některé obecné rysy v projevech a vnímání zástupců naší profese se v blogu mohou dostat na paškál, byla by podle mě velká škoda o nich nepsat - taková studnice - ta hloubka - takového materiálu. Také nebudu psát ošklivé věci o dirigentech a režisérech, za prvné jsou to většinou osobnosti přesahující mé bytí, intelekt a vzdělání a za druhé si to s nimi nechci rozházet. Důvod číslo dvě platí i u impresáriů a ředitelů kulturních institucí. A koho naopak šetřit nebudu? Celebrity, politiky, makléře, nácky, kamarády, bývalé kamarády, bankéře, podprůměrné umělce se statusem hvězd, meteorology, sportovce, obecní zastupitele, žurnalisty, kritiky a recenzenty, lobbisty, špatné popové zpěváky a mnohé další. Tedy po právu a spravedlivě, samozřejmě, ale žádný generální pardon na mém blogu u své kolonky nemají. Společně s Divadlem sklep je třeba dodat, co ještě dalšího můj blog nebude - nebudeto to ani bedekr, ani cestopis, ani sbírka židovských anekdot.
Teď je ve hře otázka, co tedy tento blog BUDE. Zkusme třeba následující varianty:
1) Reportážní, zábavně informační kanál menšího formátu z prostředí, které se někomu může zdát jako neobvyklé či dokonce exkluzívní
2) Kompenzační pomůcka „reprodukčního umělce“, kterého občas drásá, že musí své umělecké počínání konat přesně podle zápisu a který nemůže „roztáhnout křídla a letět“ směrem, kterým si zamane. I když je třeba zdůraznit, že i v interpretačním umění je hodně svobody, určitě mnohem více než nám ze svých svobodně tvůrčích výšin přiznávají všichni ti spisovatelé, skladatelé, básníci a výtvarníci. Jedna zapsaná nota se dá zazpívat dvaceti způsoby, jedna fráze složená z pěti not už třeba stokrát jinak, u celé árie jsme někde u tisíce možných interpretačních variant a celá role jde už do těch čísel, které mají ještě jedno menší číslíčko vpravo nahoře. Když k tomu připočítáme občasnou možnost volby repertoáru, herecký projev, akustické souvislosti, tak tu máme tvůrčí svobody kopec. Považuji nás, hudebníky hrající a zpívající podle not, svým údělem za příbuzné překladatelů beletrie a abych tuto analogii osobně podpořil, „pořídil jsem si právě jednu překladatelku za maminku“. Tedy pořídila si ona mě, ale kdo by se v tom vrtal, že.
3) To byl „komplex reprodukční“, dalším zdrojem, který může živit tento blog, je „komplex stavovský“. Na konzervatoři panovala tvrdá oborová hierarchie. Na špici skupiny „vědoucích a uznávaných“ se vyhřívali dirigenti a skladatelé. Následovala skupina instrumentalistů s vysokým kreditem, peleton vedli varhaníci (častěji varhanice), těsně za nimi klavíristé a houslisté. Ve středním proudu do sebe naráželi cellisté, kontrabasisti a hráči na dřevěné dechové nástroje. Chvost této skupiny tvořily žestě a bicí, což bylo dáno i častým výskytem těchto druhů v přilehlých barech a hospodách. Poslední, jejichž názor byl brán alespoň trochu vážně, byla nešťastná skupina violistů, kteří to nemají nikde moc jednoduché. Pak následovala dlouhá společenská propast a zde se vynořují klasičtí zpěváci. Nebudu pitvat, nakolik si náš stav tuto pozici zasloužil, ale zkrátka bylo to tak, byli jsme něco mezi menší kuriozitou a srandou pro králíky. Jediné, co nás mohlo utěšovat, bylo to, že jsme ani při svém bídném postavení nebyli zcela poslední. Za naše nohy viseli a ze všech sil se drželi naši tenoroví kolegové - pěvci, které jsem si dovolil drze vydělit, protože chtě nechtě tvořili specifickou skupinu. Všichni byli velmi nagelovaní a většinou také dostatečně homosexuální, na nějaké trapně zastaralé heterosexuální projevy je moc neužilo, zkrátka moderní hezcí lidé. Tuze zvídaví, ani hloubaví však nebyli a vědělo se to, výjimky prominou. Zcela ve své lize o několik pater dále si pak blahobytně vegetovaly naše popové kolegyně (a jeden kolega), které si z neutěšeného statusu nic nedělaly a dál si nerušeně a ve vší spokojenosti v hodinách teorie zvelebovaly všemi možnými způsoby svůj exteriér, protože prozíravě tušily, že ho budou potřebovat mít co nejvíc „vystajlovanej“ a „vytůněnej“, až na ně showbyznys vztáhne svou chamtivou ruku. Nelze zapomenout, když se profesorka dějin hudby a chytré útočné ironie v jedné osobě dr. Eva Slavická při soustředěném výkladu nějaké delikátnější problematiky barokní estetiky na chvíli odmlčela a vypustila otázku z druhu řečnických: „A co nám k tomu řekne naše milá popová sekce?!“ Sekce tento vtipný a jedovatý šíp velmi bryskně rozklíčovala a pilníčky na nehty a řasenky se po krátkém celosekčním cukrbliku v mžiku opět rozjely na plný výkon. Ale zpívat holky uměly, to zas abych jim nekřivdil, a třeba taková Dasha, ta krom toho, že toho už tehdy uměla zatraceně moc, tak byla ještě k tomu ouplně normálně příjemná mladá dáma. No, a úplně na dně konzervatorní množiny, tam byli herci (oni by řekli, že naopak - samozřejmě, že zpěváci). Pokud se tedy ve škole vůbec objevili. I když to asi byla daň za to, že jejich domov je v jiném druhu umění a na konzervatoři byli lehce cizím elementem, který jsem za šest let téměř ani nepotkal. Bylo by příliš troufalé a arogantní se podobně co Jan Sladký Kozina, Jan Želivský nebo Martin Luther King postavit do čela pomyslného vojska, v tomto případě vojska operních pěvců, a za všechny slavíky hřímat něco v tom smyslu, že i operní pěvec je tvor obdařený řečí, uvažující, ba dokonce analyzující. Že to, že celý život tvoří hluky podle podivných, v podstatě matematických grafů ještě neznamená, že neumí mluvit bez nápovědy, formulovat, psát a myslet. Chápu, že někteří z našich reprezentantů, kteří v současnosti zhmotňují představu veřejnosti o druhu „operní pěvec“, nemají dobrý meč, kůň jim kulhá a ještě na něm jedou na druhou stranu. Ale je potřeba hlasitě říct, dle vlajkonoše nesuďte vojsko, máme meče, máme koně, nejsme prázdné schrány na výrobu tónů, máme názory a estetické preference a umíme s nimi i občas přihnojit veřejný diskurz, byť to třeba nejsou vždy myšlenky galaktické. Tedy do čela vojska ne, ostatně výše zmínění 3 pánové nepořídili zrovna nejlépe, jen takové malé lehké zatroubení z týlu pro kuráž, třeba pro povzbuzení kolegů k podobným bláhovostem.
4) Před nedávnem mi napadlo, že bych založil novou formu psané kritické žurnalistiky a tou formou by mohla být autorecenze uměleckého výkonu. Jelikož je prozatím nepravděpodobné, že bych se v nejbližším období stal objektem k recenzování a když už by to náhodou nastalo, tak by mi to stejně nikde neotiskli, rozhodl jsem se, že ideálním místem pro publikaci autorecenzí bude právě tento blog. Budu se snažit být si kritikem přísným, ale spravedlivým. Pokud bude mít někdo pocit, že se kritizuji málo, může mi prostřednictvím kontaktního formuláře v sekci Kontakt řádně naložit. Jestli to ovšem uveřejním, to je věc druhá…
5) Poslední důvod, který mě momentálně napadá, je asi snaha, upřímně řečeno spíše potřeba seznámit lid všeobecný s tím, co se musí bezpodmínečně vidět, že je naprosto nemyslitelné si toto neposlechnout, bylo by kulturním barbarstvím si toto nepřečíst a nebo se nedejbože nezúčastnit toho a tamtoho.
Sečteno - podtrženo: 2 komplexy, 2 nutkání a 1 chuť si zkusit = 1 blog, vychází to tedy jasně, TERAPIE je to slovo, které stojí u kolébky. PĚVCŮV TERAPEUTICKÝ BLOG.
P.S. Pár lidí už mi taktně naznačilo či dokonce bez sentimentu řeklo, že jsem grafoman (6.?), což je úplný nesmysl. Omlouvám se za tak krátký text, v příštím příspěvku se rozmáchnu více.
