Soutěže

Ve finále ho tehdy porazila Hanka Blažíková, se kterou se přetahoval celé dětství o to, kdo bude zpívat v dětském sboru sola, nutno poznamenat, že v 80% neúspěšně. Což Hance ovšem nezazlívá, byla halt o něco lepší. Aj hezčí. Soutěžní skladbu pouze pro tuto příležitost mu zkomponoval skladatel a pedagog Pavel Jurkovič. Děkuju, Pavle, byla velmi vtipná!!! "Honzíku, Honzíku, to jsi viděl potápěče..."

Mladý perspektivní oštěpař poráží své o hlavu větší a o půl metráku těžší soupeře a s nadějemi hledí do atletické budoucnosti. Na Jana Železného ztrácí v kategorii 16-tiletých totiž pouze titěrných 5 a půl metru. Na Mistrovství republiky dorostu ve Vítkovicích o měsíc později ovšem selže...

...a končí hluboko v poli poražených na 13. místě, ač na "republiku" odjíždí v pozice tabulkové čtyřky. Přiznejme si, příprava na vrcholnou soutěž sezóny nebyla z hlediska životosprávy zcela optimální.. Trenér Ivan Freudl zuří a nelze se mu divit!

nečekaná medaile z doplňkové disciplíny, specialisté nějak nedorazili, hubený vícebojař těží z nevelké konkurence na startu a na stupních vítězů se snaží různě nafukovat a zvětšovat, aby vedle "chrobáků" nevypadal jak někdo, kdo tam pouze omylem zabloudil

V již téměř opuštěné nafukovací hale na Strahově dochází v trojskokanském sektoru k obrovskému překvapení a mladý vícebojař po 3 týdenním tréninku této disciplíny získává pražský přebornický titul! Tento fantastický úspěch je poněkud relativizován tím, že na startu jsou již jen pouze další dva soupeři, z nichž jeden kulhá. Nervydrásající soutěž sledují 3 lidé. Z těch je jeden rozhodčí, druhý neochotně hrabe písek a třetí je správce haly, který chtěl už před hodinou zamknout..

Vzhledem k pitoresknímu způsobu nabytí pražského titulu se toho od přeborníka Prahy v našlapané soutěži mnoho nečeká a ten tak spíše než se soupeři zápasí s tím, aby "do(troj)skočil" až do pískoviště a nepřistál ještě předtím na betonu. Jakási hlava pomazaná z řad rozhodčích našla v řádech ustanovení, že při mistrovské soutěži musí být vzdálenost odrazového prkna min. 12 metrů od doskočiště. Aplikací tohoto pravidla se výrazně zvýšila spotřeba zdravotnického materiálu... Ve válce nervů, utržených šlach a vazů bylo vyválčené 8. místo více než slušné.

Ležím v tyčkařském doskočišti a necítím nohy ani ruce. Pomalu mi dochází hrůznost celé situace a začínám přemýšlet, co všechno mi bude jako paraplegikovi do konce života zapovězeno. Kolem mě pomalu plynou nejdelší vteřiny mého života. Skok byl moc povedený, laťka ve výši 2 metrů devadesát zůstává na stojanech, vše by se zdálo býti v pořádku. Ale v pořádku to není, protože jsem právě před pár okamžiky dopadl ze tříapůlmetrové výšky zády přímo na železnou konstrukci doskočiště. Slyším tlumené výkřiky těch, co mi takové přistání ledabylým úklidem sektoru přichystali, a pozoruji ptáky plující po obloze. Pohnu nohou - jde to, zaplať pánbů..

Šestkrát zkontroluju stav tyčkařského doskočiště, než se opatrně a se zelenofialovou kresbou na zádech rozběhnu s tyčí proti sektoru, bodám ji do šuplíku a své čím dál těžší tělo nechávám stoupat vzhůru k laťce. Laťka padá, ale co je to proti měkkému přistání do "peřin". Krizovým momentem tedy zůstává "externalizující" nevolnost po doběhu 400 metrů (děkuji úklidové četě) a závěrečné zatmění všech smyslů na konci kilometru. V součtu slušný příděl bodů a povzbuzující druhé místo v nijak nabité konkurenci.

Nebaví mě to, nejde mi to, mám nadváhu, problémy s kondicí a s technikou jakbysmet, moc jsem toho nenatrénoval, všecko špatně. Gymnaziální život v Praze je jedno velké "lízátko", chci chodit do klubů na koncerty, jezdit se o víkendu opíjet a experimentovat na chaty, navštěvovat restaurační zařízení a utužovat přátelské vazby v rámci divoce vířícího třídního kolektivu. Jsem teď v opozici ke všemu a ke všem a k tomu každodenní bláznění s činkama a tréninkovým deníkem vůbec nepasuje. Atletit budu, jen když bude hezky a nebudu mít nic důležitěšího na práci. Začnu asi víc zpívat a taky chodit za školu, to je poměrně cool.

Bylo hezky a neměl jsem nic důležitější na práci, tak jsem vyrazil na soutěž. Těžší náčiní, odfláknuté rozcvičení, výsledkem je příšerná bolest při 5. pokusu - vazy v lokti nevydržely a přetrhly se. A to se opravit bohužel už nedá, vrhačská kariéra se definitivně završuje. Trenér a zároveň československý rekordmen ve vrhu koulí (21,91m - Remku, jak jsi tohle mohl hodit?) Remigius Machura od pivního kelímku se smíchem prohlašuje, že zpívání mi jde určitě líp než házení a že je to dobře, že jsem to urval, že to mám alespoň vyřešený. No, to tedy nemám. Ale baví mě to, začal jsem chodit k jednomu neuvěřitelně srandovnímu pánovi do učení. "Huš, huš, divochu..."

Tak na tento sport budu mít asi nějaké ultrazvláštní geny, říkám si, když zvedám v pražských Strašnicích nad hlavu kašírovaný pohár pro vítěze turnaje, kterého se účastnilo asi 135 hráčů včetně účastníků nižších bowlingových ligových soutěží. Dnes to hraju totiž podeváté v životě a moji kamarádi neskrývají nad výsledky turnaje překvapení. Ale sám nevím, nához ve finále 198 - 186 a 208, to by mě ani ve snu nenapadlo. Zcela znechucený organizátor soutěže mi předává pohár, tekutou cenu a cedí mezi zuby, že příští rok mám možnost obhajoby bez vstupního poplatku. Jeho rozhořčení zcela chápu, taky bych nebyl rád, kdyby mě porazil člověk, který drží oštěp jako mažoretka žonglovací tyčku..

Rok se s rokem sešel, já z šuplíku vytáhl svůj čestný kupón a vyrazil do Strašnic obhajovat. Na bowlingu jsem byl v mezidobí jednou, o nějakém přetrénovaní nemohla být řeč. Hráči mě pozorovali laskavými pohledy, patrně si říkali, že když to loni vyhrálo kopyto, které neovládá ani základní bowlingovou abecedu, může se něco podobného letos přihodit i jim. První zápas - ono to zase funguje! - 172, pak další kola - jde to samo. To je neuvěřitelný - základní část turnaje vyhrává obhájce z loňska, organizátor se mračí ještě více než loni, nechápavé pohledy sledují totální destrukci "kuželkářského domečku" způsobenou koulemi vypouštěnými z mých rukou. Dělá mi to dobře a začínám se naparovat. Koho že mi to vylosovali pro čtvrtfinále? - jo tak, holku - a byla nejhorší, no tak to bude debakl, chuděra malá. Přichází čtvrtfinále. Holčina zahrává průměrných 156, ale na obhájce to pohodlně stačí. Celé osazenstvo turnaje obestupuje dráhu a pobaveně sleduje, jak obhájce posílá svou obhajobu kamsi do komína. Zpráskaný šampión z minulého roku se omluvně loučí s panem organizátorem, jehož tvář září úsměvem několika galaxií, a jde do deštivých Strašnic zpytovat svou pýchu. To bylo naposledy, kdy si o sobě myslel, že je něco extra. Ordinuje si pokoru, snad při něm dlouho zůstane.

Po slabých 23 letech, kdy se veškerým pěveckým kláním obratně vyhýbal, opět na pěvecké soutěži. Házet oštěpem, koulí, diskem, skákat do dálky, výšky, o tyči, běhat či metat bowle je mnohem mnohem snazší, člověk už by zapomenul, jak je nepříjemné něco předvádět před porotou. Konkurence silná, autobus zdatných Asiatů a mnohé domácí star. Umístění je na předvedené výkony až moc slušné. V každém případě organizátorovi patří obdiv, na zelené louce toto vybudovat a sehnat peníze, klobouk dolů, Jakube!

Jsou věci, které nepředpokládáte. Pak jsou věci, o kterých jste přesvědčeni, že se stát nemohou a ony se stanou. Při tepové frekvenci mezi 170 - 185 zírám před sebe - Dvorský, Běňačková, Škvárová, Dvořák a další "těžká" jména- to je tedy jízda. Je mrtvolné ticho a děs nahánějící porota si svůj stoleček už ani blíže dát nemohla, téměř se mohu natáhnout po jedné z Matonek, které spolu s papíry pro hodnocení a bodovacími archy tvoří zátiší porotcovského stolu. Ten je dlouhý jako na schůzi ÚV či u hradní večeře v době vrcholné gotiky. Bylo by dobré po jedné z těch Matonek sáhnout a vylít si její obsah na přehřátou hlavu. To ovšem okamžik nedovoluje, nezbývá než hledat, čeho se tonoucí chytne. Švidrám a opatrně mapuji vzkazy z tváří na druhé straně barikády. Na tváři Madam Gabriely Beňačkové nacházím takový jemný laskavý úsměv, zdá se mi nehraný. Chytám se ho, s jeho pomocí tím prvním kolem snad nějak prokličkuju. Dle rozhodnutí poroty kličkuju poměrně úspěšně a když na konci soutěže šokován přebírám 1. cenu, přemýšlým nad svými dávnými nečekanými atletickými vavříny z trojskoku a z koule (Halový přebor Prahy 1996). Mám na to zkrátka štěstí, že zrovna když se někde objevím s úmyslem soutěžit, tak to konkurence vynechá. Ale stydět se kvůli tomu nebudu, ostatně žádná procházka růžovou zahradou to nebyla, nýbrž pořádná tůra na mez vlastní psychické odolnosti. Že jsem si vedle cen pořídil i velký závazek? Ano, přijímám ho, poradím si s ním. Snad si opět nepřetrhnu vazy v lokti...